NA MÍSTĚ HROBU ŽIŽKOVA V ČÁSLAVI.

Stál jsem

na vlhké dlažbě pod gotickou klenbou,

blíž zdi, kde druhdy

byl pochován Žižka.

Stál jsem a dumal

na místě tom, kde nezkrocený

si k spánku uleh’ a kde tiše dřímal

v slávě a úctě,

než přišel tupý žoldák,

a ostrým vypáčil rýčem

mříž hrobu a rozbil desku,

než přišel tupý žoldák,

ty drahé vyzved zbytky,

než hrobku rozházel

a srovnal se zemí

poslední lůžko olbřimých údů.

Stál jsem a dumal

a ptal se v duchu:

Proč ničeho nám nedopřeje

zlý Osud?

Proč vše nám béře?

Proč nevzbudil Bůh ve poslední chvíli

nám srdce horoucí a silnou ruku,

jež byla by s láskou

ty kosti zachránila,

jak onen převor Ravenský, jenž Dantu

prokázal lásky službu,

než moh’ je spáliti katan

na povel papežské bully?

Stál jsem a dumal:

a myšlenky mé létly v minulost,

kdy pouhé jméno tvé, zvuk pouhý

stačily, Jene,

děs nahnat císařskému majestátu,

že v chvatu největším

rozkázal sebrati

vše zavazadla, že odřekl nocleh

a jako běsy štván ujížděl odtud,

neb v tichém chrámu

najednou před ním

se zvedal obrovitý

tvůj stín, Jene, s palcátem pozdviženým

odvetou hroze!

Stál jsem a dumal:

jaká jest síla tradice po staletí

a jaká drtící hrůza

se snáší z uražené velebnosti ducha

a vrývá se hluboko

do srdcí zloby,

je bičujíc

důtkami antických Erynií...

Stál jsem a dumal:

Kde tlí tvé kosti?

Či vskutku spálila je ruka fanatická?

Prach svatý

zda rozházela v čtyři úhly světa?

Či zbožná ruka bratří

je skryla kamsi v nedostupný úkryt

potomkům v úkoj?

Ó, šel bych z místa k místu

a klepal na zeď každou

a pilíř

a šeptal a pravil: Ozvi se nám, ozvi,

dej znamení, zjev, kde jsou tvoje kosti,

ať schátralé luze

jsou postrachem,

ať zženštilému pokolení

jsou povelem,

ať dobrým vnukům jsou radosti ukojením

a posilou...

Však darmo! –

Chrám je pustý a hluchý,

zeď bílá, holá, s vlhkými skvrnami

dlažice chladné;

jen pověst

a s křídlem již potrhaným

kol létá

nad hlavou pozdního vnuka,

a šeptá s tupou resignací dědů:

Zde dřímal Žižka!