NA MÍSTĚ, KDE MATKA SEDÁVALA

„Stárneme, stárnem’...“ píseň varhan zní

a tónem hlubokým se nad hlavami valí.

Já v černou lavici sed’ v řadě poslední, –

tu s matkou nebožkou jsme sedávali.

Zas cinkly zvonky, mdle tak zazněly,

a s oratoře hlasy zapěly.

A jako mlhy těžké, v spousty hlav

skly barevnými slunce stříkl příval,

to změněný a sestárlý již dav,

leč píseň známou stejným rhytmem zpíval;

řad žlutých začernalých kotníků

převracel texty sešlých zpěvníků.

Hned poznal jsem tu starou lavici,

zde sedávala vždycky. V bázni teskné

já její šat jsem třímal šustící

zahloubán v tóny varhan slavné, vřeskné,

co modlitbu svou za mne hledala

a sepiaté své ruce zvedala.

Ó jarní jitra, jak ta zářila,

když oknem otevřeným v listí lípy

zář teplých paprsků se čeřila

a do zpěvníku bodala své šípy

a v tmavých vlasech matky častokrát

svůj hravý rozvířila zlatý spád.

A z její korálkové mantily

(jak v šedesátých letech nosívaly)

se paprsky k mé hlavě rozlily:

hned skvrny vosku na lavicích plály

ze skapaných svěc pohřbů minulých

a slavností v tmu roků zhynulých.

Zhynuly, minuly a v bouři let

slavnosti mnohé přešly, pohřby lkavé...

Přechází mladost – laškovných pár vět!

Dnes člověk tápe v lidské směsi dravé

jak žitím spráskaný a smutný pes. –

Tvá modlitba jak hřála by mne dnes.