NA MNE JSI SE NEUSMÁLA,

NA MNE JSI SE NEUSMÁLA,

nedala jsi, jenom brala,

chléb můj psům jsi podávala.

A já viděl jenom zdáli,

jak z tvých očí hvězdy plály,

jak tvé kroky čarovaly.

A když v koutě, potmě, v tichu,

vzpomínaje na tvou pýchu

skládal jsem zpěv tvého smíchu,

dala jsi mne z ticha hnáti,

slyšela’s mé děti štkáti,

oh, ty krásná, svatá máti!

Šíré pole, smutné pole,

velký, nepřikrytý stole,

lože chudých, lože holé,

dost máš bláta na přikrytí

pro srdce, jež musíš vzíti,

aby tobě rostlo kvítí!

Mnoho bláta třeba nésti

pro podivné, vzácné štěstí,

budou z něho růže kvésti.

Ale bláto není moje,

a ty růže – budou tvoje!