Na Molo.7)

Venecie, krásná jsi i v hoři! –

Bůh tu zvláštní píli vynaložil,

aby všemu, vzduchu, kraji, moři,

diadém své moci na skráň vložil.

Čarokrásné, divuplné kraje,

plné krásy, života i zpěvu,

každý pohled novou rozkoš ssaje

ubohému srdci pro úlevu.

Tvoje nebe – dítko v stálém jaře,

v stálém jaře, v stálém usmívání

jako dívky jasná oček záře

v první touze, přání, rozkochání.

Tvoje voda – lazur rozpuštěný,

gracie jejž mírně vlní dechem,

demanty a perly jsou ty pěny,

v rubíny jež slunce mění spěchem.

V lazuru pak stavby přenádherné

pyšně od paty se k hlavě zhlíží,

po kanálech štíhlé loďky černé

hravě nesou dívek lehkou tíži. –

San Salute8) stříbrolesklé báně

nižící se slunce v závoj halí – –

Venecie, proč-že kreješ skráně,

snad že dumná píseň vlny kalí?!

Znám tu píseň, – píseň zašlé slávy –

o zlámaném žezlu, ohni skrytém,

o trůnu, jejž lid v svém středu staví,

koruně, jež plála blahobytem.

O purpuru, pod nímž skrýván býval

bohatec i žebrák láskou stejnou;

znám ten čas, jenž děsivý co příval

budoucnosť ti odnes’ přenadějnou.

Činu orel mladý – ujařměný –

myšlénkou se jenom lítat učí,

sláva tvoje – velmož zavražděný,

z jehož rány růže krásy pučí.

Trpěla jsi dosti v krutém čase; –

mním-li všeho, v srdci krev se pění,

podivno – leč v bolesti i kráse

domov můj to předce, předce není.