(NA MORAVSKÉM POLI.)

Spal naposledy, v otevřeném stanu,

a měsíc z polovice naplněný

mdlým svitem svým obléval řásné stěny,

noc podzimní se přikláněla k ránu.

A viděl ve snách břehy severanů,

zřel moře šedé, bílé jeho pěny

a viděl zámek mocně opevněný,

jenž hrdě stojí v žírném, jižním lánu.

Své město viděl, střed a hlavu říše,

a mlhu zřel, jež nad řekou se válí,

a slyšel Anežku, jak pláče tiše.

Ve stanu Milotově světlo vzplálo,

až ke spáči se rudým kmitem dralo –

jde měsíc již, den šerý vstává v dáli.