Na moravském poli.

Noc; děsný na moravském poli vládne klid,

že měsíc s družinou svou váhá na blankyt.

Třesk zbraní utichnul i hrůzné bitvy řev,

kam oko popatří, vše barví rudá krev.

Duch při pohledu chví se, jak když v pralese

z pol vymítěném vichr kmenem zatřese.

Již rozprášen je na vše strany český voj

a po bojišti slídí jenom Němců roj.

I Otakar prý také s koněm k zemi kles’

a tělo vůdce mezi mrtvolami kdes.

Leč dosud ještě žije bohatýrský rek,

vrah na bezbranném ale zkájí tygra vztek.

Vždyť poznal panovníka z Emerbachu pán

a útokem naň žene jako litá saň.

Ač kopím sedmnáctkrát proboden již král,

však krvelačný šlechtic soptí hněvem dál.

By slepou vášní svojí předčil obludu,

na mrtvém oplzlosti páše bez studu.

A tělo krvácející z přečetných ran,

dá vléci po zemi až před Rudolfův stán.

Pět století již uplynulo od doby,

kdy země česká klesla v jařmo poroby;

leč na moravském poli padlých vladyků

se řadí stíny každým rokem do šiku.

Zříš pluky rytířů i štíty, přilbice,

v ryk válečný se mísí zvuky polnice.

V ráz z hvězdných výšin „Milota“ to zahučí,

zjev noční mžikem mizí v temna náručí,

Jen po krajině letí známá světu zvěsť,

že nad chrabrostí zvítězila zráda, lesť.