Na moravském poli.

Kam zrak dosáhne širou, dlouhou plání,

stan ku stanu se sklání

a nocí blýská strážných ohňů žár,

jak na zítřejší Rufův den by ku cti rozžal pochodeň

král český Otakar.

Na stolec Přemyslův král nové římské říše

mu sáhnul ve své pýše;

když právo neplatí, nuž tedy seč

ať zítra na vždy rozhodne o zemi dosud svobodné,

jich obapolný meč.

Nuž zítra boj; dnes tábor tichý ještě;

jen jako krup a deště

se v dáli tratí zmlklý šum a ruch:

volání stráže, smích a sten, jejž bojovníka plachý sen

našeptnul maně v sluch. –

V tu pozdní dobu ve svém polním stanu

stál v kruhu českých pánů

král Otakar, list bílý v rukou měl

a v černém oku hněv a žal: „Zde sami vizte, Rudolf král

jak dvornýť nepřítel.

On píše sám, že k zítřejšímu boji

se mrzká zrada strojí,

že jeden Jidáš, jeden zrádce z vás,

jenž, jako v trávě kluzký had, mou nohu zvrtne v jistý pád

všem Němcům na pospas.

Nuž chce-li kdo smrt krále svého bídnou,

přistoupiž s myslí klidnou

sem po můj bok, neb k čemu zítra boj?

zde moje ňadra, nahá šíj, v ně ocelem až k smrti bij,

a pomstu upokoj.“

A králův zrak, jak ostrá, tvrdá dýka,

kol v každou tváři vniká,

zda vyplašen snad viny někde stín,

však pevné oko, klidná líc mu zevšad jasně plane vstříc,

jak nebes modrý klín.

Spíš ruce všech se pozdvihnuly rázem

a jako před obrazem

poklekli všichni s velkou přísahou:

„Ó velký králi, pane náš, věř, věrné syny dosud máš

a listu slova lhou.

Tvůj prapor dosud nad námi se vznáší,

v něm dosud pojíš sílu naši,

v něm jako v mraku hvězda nápis tkví:

,za vlast a víru, krále, čest‘, v něm slávy naší ratolest,

zítřejší vítězství.“ – – –

Král samoten; jen stín postavy statné

se míhá v stanu plátně

a v hlavě pochybnost jak muší rej:

zda možno věřit přísaze? zda spíše dané výstraze?

kdo asi zradil jej?

I vzpomíná, že v české kdysi luhy

sám volal cizí druhy,

že koukolem tím vlastní zasil lán,

že nad svých Čechů prostý dav cizinských Němců zvýšil mrav,

on, Čechů král a pán. –

I vzpomíná, že podporu svých činů,

ne v hlavách vlastních synů,

než u cizinců hledal vetřelých,

již zítra budou s králem svým mu hrozit zrakem blýskavým,

jak hejno vlků zlých. –

A celý život tíhne jeho duší,

a hromem hřmí a buší:

tys jenom slávy vzdušný honil klam

a vlastní lid a vlastní zem cizoty sepjal řetězem,

tys zrádce sám a sám. – – –

Procitnul král z té těžké, dlouhé dumy;

však tábor kol již šumí

a stanem padá ranní slunce žár;

v rameni štít a v ruce meč v tu dobu vyšel v slední seč,

král Čechův Otakar.