Na moři.

Když vlny s chvatem šíleným

do písku bily hučíce,

a s věncem řasy zeleným

drobounkých mušlí tisíce,

oděných v bělo milostně,

vrhaly k břehům zpěněným,

až stříbrem vše se zalesklo

na pláni širé, široké:

nikdy jsem plakat neslyšel

tak usedavě žalostně,

tím dojemněji pláč ten zněl,

že propasti se zastesklo,

tak nekonečné, hluboké!

Když laškovitých rybek roj

se řadil k tanci rozmarně

a krab, oblečen v divný kroj,

se ukláněl jim pitvorně,

i nemotorný mořský ďas,

ucítiv v ploutvích nepokoj,

se šklebil v tůni nedvorně,

když lastur četa v hnízdě řas

usedla vážně do kruhu

v paprscích záříc nad duhu;

když racka bědný nářek stich’

a pěna bílá jako sníh

rozmarným smíchem šuměla:

nikdy jsem smát se neslyšel

tak vášnivě, tak z divoka,

tím ohnivěji smích ten zněl,

že pustá pláň jím zvučela,

tak bezstarostná, široká!