Na moři.

Moře pojímá mně v náruč svou,

zanáší, zanáší i touhu mou;

jak mocně dmou se ty hlubiny,

jakoby znaly mých utrob pustiny.

Hraj si, kolíbej, vlno drahá,

nezkolíbáš ty, co v ňadrech mi hrá!

Aj, přenesmírná ty hladino,

bloudících duší jediná dědino,

či znáš se k pěvci raněnému,

na širém světě samotnému?

Vy vlny, či srdci zbouřenému

a písni jeho porozumíte?

souzvučně s ním či zašumíte,

a rády zpěv žalný uslyšíte?

Zaneste ho pak, vlny drahé,

šeptejte ho, vlny, jedna druhé

i zdělte labským ho vlnám

a českým rájským dědinám;

ty pak, Labe, družce svojí,

Vltavo, ty drahé Praze mojí.

Jí šeptejte vroucí políbení,

od mé duše srdečné pozdravení.

S bohem, děvo, rozkoši má,

nevěrné moře mne pojímá

a nese dále ku končinám,

kde budu věčně, ach, věčně tak sám;

žádný rozumět mi tam nebude,

a v srdci mém, ach, tak prázdno bude,

to prázdno, to zajme jen hluboký žal –

a však, vlny, neste jen dál mně a dál!–