NA MOSTĚ.

Na mostě stál jsem v dumě

a hleděl do vln sporu

a slyšel jsem znít šumně

hlas plynoucího voru:

„Z rodného kraje nesu

ti, snílku, pozdrav vřelý

a vůni starých lesů,

kam kroky tvé vždy spěly.

Tam k hvězdám jsem se tyčil,

snil, šuměl, s větry zpíval,

než topor kmen můj zničil,

než proudu strh mě příval.

Ó, jaký smutný podíl!

Kam let můj se jen řítí?

Proč tam, kde jsem se zrodil,

mě nenechali žíti?“

Tak šumělo to ke mně

výš holých kmenů ze sta,

a před mým zrakem jemně

se vyhoup obraz města.

Tichého města v dáli

na břehu tiché řeky,

kde jak by dosud stály

ty dávno přešlé věky.

Tam moh jsem orat, síti,

jak děd můj kupčit třeba,

za klidné vděčen žití,

jíst v míru skývu chleba.

Nepoznat věčné touhy,

jen radost, klas že vzrost mi,

bez klidu život dlouhý

se nervat s pochybnostmi.

Tam nemusil snům planým

jsem krutou platit cenou:

svým srdcem rozdrásaným,

svou duší otrávenou...

Sen zmizel. Dál vor plynul,

proud nes jej přehluboký,

a po mostě dál šinul

jsem do ulic své kroky.

Leč kudy jsem jen chodil,

já zevšad slyšel zníti:

„Proč tam, kde jsem se zrodil,

mě nenechali žíti?“