NA MOSTĚ VZDECHŮ.

Vlá temná noc kolem a marně zrak úsvit ždá ranní.

Nám bolavá hlava třeští a stinadlo čeká snad na ni.

Vždyť přestáli tresty jsme hojné a pokutu strohou,

že živé již maso nám opadá s nohou.

Když údy nám opuchly, šlapáním kolesa zmdlené,

nám na místo koupele kázali přes rozpálené

do ruda kráčeti dlaždice.

Když palčivou bolestí sálaly příškvary spálenin,

na místo chladící masti dožův nám dvořenín

poručil tančiti hbitě

přes rozžhavené do běla radlice.

Potom již závaží útrap strhalo slabé naděje nitě...

Však lépe je zemřít než triumf rouhavý shlédnout,

při kterém tisíc oveček tichých honosnou žertvou zapálí

ryšavý dÓže, jenž srdce má pardalí – –

proti čemuž by nebe i země k protestu měly se zvednout!