NA MOSTĚ.

Mám jiný pocit tady na nábřeží,

kde z podstromí zřím slunné na Hradčany,

mám jiný pocit, most kde řekou běží

a krok mě vede v sídla druhé strany.

Zde s břehu vídám starou českou slávu,

svit poesie věnčí její čelo,

v šer svatých dějin skloněnu má hlavu,

však roucho celé v prstech věků ztlelo.

Zde s břehu snívám čisté, dětské dumy,

když Petřína mně obrys západ kreslí,

když z dola jez svou starou píseň šumí:

zde epos mluví, idylla hrá vesly. –

Však u mostecké starodávné věže

můj epos končí, bohatýrský, snivý,

a nové doby cit se hlásí svěže

a v prsou budí vřelý ohlas živý.

Jak – Hradčany, jak – Sione ty sladký

tam na Petřína lepotvárném boku!

Jen v minulost mám na váš lesk zřít zpátky,

co k vám se blíží pospěch mojich kroků?

Jak? Budem stále snít a dětem zpívat,

že nad slunce k vám láska naše hoří,

a při tom tupě, nečinně se dívat,

jak tonete nám v cizích vlivů moři? – –

Tu živou silou v srdci mne to chytí,

a s jarým vzdorem rozhlédnu se vůkol:

Ty domy hle – v nich zraje nové žití

a nový květ... Hle, mojí doby úkol!

A starý most jak tomu vstříc mne nese,

co, drahé tak, dřív ztraceným se zdálo:

svou vůli cítím, kterak křídly třese,

a srdce v prsou jako by mi hrálo.

A každý zvuk, zvuk náš s těch sterých retů,

co hlaholí jich v ruchu mostu kolem,

mou duši v mladém posiluje vzletu:

Hle, co je nás tu proti křivdě polem!

Zde přítomnosti živý vzduch a zdravý

jak záduj jara na čelo mi vlaje,

a věřím, cítím, pro ty naše hlavy

že zdar a spása v naší vůli zraje.