NA MOSTĚ.

Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?

Juž píseň kosů slétla větví v směs,

a pěnkav krátký popěvek zněl kdes,

mladičkou zelení se jaro smálo

a Vltavinu píseň rozdýchalo – – –

my zřeli se – jen na krátko.

Ó, divná žití pohádko!

Ty slunce moje!

Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?

Juž z kukly pupenů chtěl vzlétnout list,

jak motýl naděje, svou silou jist,

juž teplý dech nes’ krajem políbení

a všecko dlouhé setřásalo snění. –

Do duše mé Tvůj pohled pad’,

jak pozdrav jara v luh i sad,

Ty žití moje!

Víš, kdy to bylo, duše nejdražší?

Šla vesna smavá, samý jas a květ,

juž kolikátá – co můj celý svět

jen u Tebe a při Tobě a v Tobě –

i ve slzách i smavé žití době.

A šuměl proud a zpíval pták,

jen Tebe zřel můj toužný zrak,

Ty moje všecko!