Na mostě.

Tys šla po mostě kamenném

jak ze pohádky víla,

mně divně bodlo u srdce,

já sotvy znal tě, milá.

Ten skvostný šperk, ten pyšný šperk,

to hedbáví a zlato,

ne, má to není panenka,

já přísahat chtěl na to.

Ta chudá byla, prostičká

a nevinná jak děcko,

a přec – ten pohled v oko tvé,

v něm uhodl jsem všecko.

A v duši nářek šílený,

mně v očích slzy stály,

těch škoda trpkých slziček,

je lidé pošlapali.

Ve kamen horký vtlačili

a kámen citu nemá,

sic byl by se byl prolomil

pod námi pod oběma.