NA MOTIV Z HEINEA.

Když hvězdy zlaté pavučiny věsí,

sny rozprchnou se, smaví tuláci.

Po polích bloudí, lukami a lesy,

jen jediný se stále nevrací.

Sen čarovný o palmě milované,

jež kdesi v dálce, na jihu se pne,

na skále stojí, slunce nad ní plane

a moře zpívá písně tajemné.

Bouř nad ní zuří, blesky žluté hoří,

v poušti řve lev a vyjou šakali.

A plachta bílá mihne časem v moři

a modré nebe všechno zahalí.

Poušť nesmírná se táhne do daleka,

ohromné moře písku, bez břehů.

A palma štíhlá roste, touží, čeká

na holé skále, v slunce úžehu – – –

Strom severu, pod přísnou nebe šedí,

rozpnout se nedám bujným větvím svým.

Osudu tíže v koruně mé sedí

a co mne čeká, ubohého, vím:

Že kořeny mé rosa nepokropí,

že nezvednu své větve prokleté.

Radostné slunce neslíbá slz stopy

a koruna má pyšně nezkvete.

Jen sníh a led se do mých větví chytne

a krutý mráz mé květy zadusí.

Útěchy nedá hvězdy světlo třpytné,

jen starý sen svůj znova najdu si.

Sen o palmě v mé noci hořet bude

zázračným světlem, sladkým teplem svým,

zahřeje větve, kořeny mé chudé.

– A já ji přece nikdy neuzřím.