Na mrtvých vodách.

Do tiché zátoky, kde stlívá voda líná,

zpět z moře širého loď tvoje náhle vběhla.

Van k jihu vichřicí zde plachty nenapíná,

a kalná vlna, v bok jež bila ti, se slehla.

Je mrtvo na vodách... šum plachý o břeh šplýchá.

Je mrtvo v duši tvé... Spí bolest... Touhy zmdlely.

Klid tvrdě hojivý ti slizce ve tvář dýchá

z mlh vlhké záplavy, jíž dálky zšedivěly.

Že silný život vře a horkým kypí ruchem

tam v modru za mořem, kam sny tvé žárné vály

a sluncem zality a lehtajícím vzduchem

pod nebem sálavým ve mdlobách usínaly?

Je ticho... Přelud zhas, jenž v stíny žhavě svítil

a jasu zátopou v zrak oslněný splýval,

tvé vzbouzel naděje a žádost ohněm nítil

a tropů pozdravem v žár krev ti rozechvíval.

A vlnou příbuznou tvůj klid zde nerozčeří

řev dálný jižních vod, jež pyšně v slunce bouří.

Spí bolest... Usnul sen... Spí touha... Soumrak šeří

se mrtvou zátokou a obzor mlhou kouří...