NA MŮJ HROB – –

Na můj hrob nechoď se pomodlit,

jednou až unaven žitím

ze světa bolesti v tupý klid,

v temnotu jeho se sřítím.

Bude tam divoký šípek kvést,

ze srdce mého on vzroste,

trní se bodavé bude plést

ve květy růžové, prosté:

ty by jsi musila vzpomínat,

květů co v duši mé bylo,

jak jsem tě míval, mé dítě, rád,

srdce mé v tobě že žilo;

ty by jsi vzpomínat musila,

v pláci jak hruď se má chvěla,

trním když ostrým’s mne ranila,

v chladném jež srdci jsi měla.

Z večera slavík tam bude pět:

nechoď tam, nechoď, mé dítě,

ty by’s se musila rozpomnět,

jak jsem ti písně pěl skrytě;

tebe by musilo boleti,

láska má úpalem šalby

zhynout že musila v poupěti,

slavík až přesmutně lkal by.

Nechoď tam, dítě mé, za noci:

duch můj by vystoupil z hrobu,

bez štěstí, naděje, pomoci

zpět by chtěl ve světa zlobu –

Kdyby tě viděl lkát na hrobě,

viděl tvé hluboké zraky,

v divokém toužení po tobě

ve hrob by strhl tě taky.