Na můj svátek.

Byl svátku mého den. A Tys mi psala,

ať tužby vše, ať přání mé se splní,

a místo pochyb, jež se v srdci vlní,

by duha jasná v duši mé se vzňala.

Ať srdce mé, jež v růžném lásky úsvitě

vši slasť svou Tobě šepotalo v úkrytě,

ať věčně tluče věrně!

Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky

jsem četl v blahém, zbožném zanícení,

a v srdci vřelo to a v tváři rdění,

ač pískal mráz a v oknech jinovatky.

A stále četl jsem, až večer zašeřil,

a večer čet’ jsem, sotva srdci uvěřil,

že vždy má tlouci věrně.

A bylo mi jak podsněžníku z vesna,

když na svět hledí, cítí jarní vání,

a bylo mi jak děcku v luzném spaní,

když s andílky se směje, žvatlá ze sna.

A bylo mi, jak blankyt by se hvězdnatý

v mé srdce uložil a pažit květnatý,

– tak srdce tlouklo věrně.

Však v noci zdálo se mi, žes mi psala,

ať co si přeju, všechno se mi splní,

a jestli koš mých přání snad se nenaplní,

ať menší vezmu koš – jsi radu dala.

Ať vezmu košík – tak jsi na vlas napsala –

v němž aspoň srdce naše by se směstnala

a věrně tloukla v koši,

společně v jednom koši.

Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky

jsem louskal u veselém zanícení

a tomu koši smál se do umdlení,

že z nouze o místo pak vzniknou zmatky,

A srdce skákalo jak rozpustilý kluk,

když četlo, naše srdce věrně na souzvuk

že budou tlouci v koši,

společně v jednom koši.

Však hůře bylo, když jsem hledal košík.

Od krámu ke krámu jsem mrzut chodil,

už mysle, že mě list Tvůj za nos vodil;

neb se starými smál se mně i hošík.

Vždyť pro mé srdce každý koš Ti malý byl,

a trefný návrh Tvůj se tak mi zalíbil,

by srdce tloukla v koši,

společně v jednom koši.