Na mýti časně z jara.

Na mýti sedím... Ve větru tiše se kolébá lonská tráva,

vysoká a suchá ohýbá se a kloní ku probuzené zemi,

na níž jak poprašek zelený se prostřela tráva nová, hebká a smavá.

Naslouchám písni, jež z hlubin lesních náhle zvedá se a vstává,

sedím zde sám, větrem jakoby oplétán a laskán nadějemi všemi.

Mýť mluví tisíci jazyků, já naslouchám celým tělem

zkazkám trav, smrčků, větru, stružek a znovazrozené země.

Klaním se slunci, padám hluboko k zemi svým čelem,

na bohy zapomenuv, v modlitby proudu pobožném a vřelém

jemu, zářivému a jedinému obětuji své srdce, hořící touhou ve mně.

V houštině nedaleké bažant neunavně družku k sobě volá

a v jara spěchu, hle, jak slyšet tisíc tajuplných kroků

jediným žárem života hnaných vzájemně se hledati... A zdola

hlas dívčí zazvonil a probudil mne zpola. Tiše tam, hej, hola,

já tady s nadějemi spím a nevím ani kolik uplynulo roků.

A jemně voní vzduch, když noha těžká padne suché na pápěří

neb na doušku mateří, jež pod sněhem vzpomínkou léta žila.

Zapadající slunce slibuje zítřku květy a srdce odevzdaně věří.

Na zemi, chladné ještě, chvěji se a přátelsky se dívám za běžící zvěří.

Až na dno duše lehla každá myšlenka má laškovná a rozpustilá.

Slunce už zašlo za hory a zvolna, zvolna padá rosa,

na stonkách svadlých trav se slzy dávno vyplakané zaperlily.

Po hebkých trávy kobercích jde jako přelud cizí žena bosa.

Přešla... A já sním o polibcích k ránu při zpívání kosa,

i o palčivém stesku těch, kdož v touze pod hvězdami zabloudili.

Noc závojem svým zavlála a všechnu krásu zastínila.

Svým dechem osamělým, touhou zrychleným, si hřeji

umrzlé ruce mladé a paže, v kterých nevybitá síla

dozrává k ničení či k stavbě odvážného díla.

Odcházím. A lovu dobrého všem dravcům přeji...