NA NÁBŘEŽÍ.

Hle, celá Praha v skvoucím záře plamu

je velikému rovna drahokamu.

Jak tichý úsměv slunce pablesk leží

na jehlancích a na kopulích věží.

Na domech, střechách, štítech zubovatých

a na oknech se chvěje celých zlatých,

Na chrámech, kde spí reci sen svůj hebký,

a chorál letí přes jich bílé lebky,

Na klášterech, kde v duhu, barev tříseň

je v knihách vrytá stará česká píseň,

Na palácích se v jeden ruměn slívá –

zda kámen sám se studem uzardívá?

A ve dvou oknech hradu v řídké mlze

se třpytí to jak veliké dvě slze...