NA NÁDRAŽÍ.

Hvizd stroje z nádraží do ulic zaleh’ ruchu,

ve hřmění povozů, těžkého města vzduchu,

a zvolna nádraží se stmělé plní davem,

jenž v ulic vír a shon se tříští v jitru smavém.

Zní skřípot vozíků a hlasy pomísené,

kol hrkot, vozků křik, povozy nabízené

po délce chodníků ve dlouhé řadě stojí,

a vozů nárazy, jež připínají k stroji,

je slyšet v ulici, v níž zář se slunce leskne,

jež v oknech chvílemi, jak otvírají, bleskne – –

A zvolna v nádraží se ticho zase vrací,

jen vrabců slyšíš hlas, jenž pod střechou se ztrácí,

a vzduchem prohřátým se ranním s křikem honí –

kdes uvnitř nádraží kov o kov jasně zvoní.