Na ňadrech matky Spokojenosti

Na ňadrech matky Spokojenosti

spočíval jsem, kochal se

v zraku jejím klidném, zářícím,

pásl se na lučinách úsměvu jejího,

co na rtech se jí šťastných třás’.

Hněvivě odmítala jiných zástupy,

malých a nízkých,

duší suchých, jež chvěly se,

když života Bič švihal je ostrý.

Odmítala i druhé,

kteří nudou ospalí

královské jí dary přinášeli.

Máš-li duši vřelou, rodící,

pupenec jara nevinný,

jdi k ní, k matce, a uvítá tě.