Na náměstí Svornosti.

Co automobil supavých tu hřmělo,

co kmitných velocipedů tu chvělo,

co zvonků, trubek, signálů tu znělo

na šíré ploše roviny po celý den!

Jak mravenec jsi vířil v žití kole,

jež letělo přes Elysejská pole,

a v němž jsi kroužil přec, ač unaven...

Teď zklidnily se zvolna vlny víru...

Pod nocí sklenutou a plnou míru

zas jemně slyšíš vlastní duše lýru,

již za dne bouřně ohlušil té vřavy trysk,

a v toulce snivé, v sladkém zadumání,

rád volně oddechneš pod modrou bání,

k níž v touze ční luksorský obelisk.

Hvězd zlatý dech tu splývá s nebe sklonu!

Teď v parku pomrou světla lampionů,

dokvílí valčík rozmařilých tónů

a polosvět se slétne k nočním orgiím

a drožky odhrčí... a sami, sami

tu zbudem s duší svou a vzpomínkami,

jichž vínem starým rád se opíjím.

Pod nebem Francie za noční chvíle

a na jaře mně volno jest a mile,

jak za mlada, kdy v neskrocené síle

se z duše píseň rozzářila, ryzí tak!

Krev Jihu vřelejší mi v žilách hřeje,

a po mém boku tuším, jak tu spěje

ten vzdorný, něžný, hrdý Bergerac...