NA NÁPĚV STARÉ PÍSNĚ.

Tu píseň hraj mi snivou,

tu, víš, co mám tak rád!

Zní jako večer nivou

hlubokých zvonů spád;

vždy tišej’, tišej’ zní to,

jak větřík by to táh’ –

vždyť mně už není líto,

co je již za mnou v tmách.

Jsem klidný, jasné líce,

a nemám v srdci žel,

nic nechci z toho více,

co jsem byl dříve chtěl;

ni slávu fanfar, tuší,

ni nové lásky svit,

jen to, co mám teď v duši,

ten pokoj, mír a klid.

Čím ublížil jsem sobě,

za to jsem trpěl něm’,

a kdo mě bili v zlobě,

rád odpouštím to všem;

za tím, co přešlo, klidně

se dívám nyní v snech,

co přijde, brát chci vlídně

a úsměv na svých rtech.

Však po dnech trpké muky,

kdy slzami zrak blýsk’,

chci přátelství tvé ruky

zas cítit vřelý stisk;

chci hudbu, veršů kouzlo

v praskání krbu mít,

až v hruď by štěstí vklouzlo,

vše chápat, o všem snít.

Ať vítr venku svistí,

ať láme stromů sněť

a suché zvedá listí,

jsem tich a klidný teď;

bez stesku slyším nivou

hlas zvonů večer vát –

tu píseň hraj mi snivou,

tu, víš, co mám tak rád!