Na náš věk.

Kam chýlíš, věku našeho století?

Snažíš se sloupy zvrátiti mravnosti,

Tisíci lety utvrzené?

V nich blaho nalezli národové.

Mocně a krásně v důvěře kouzlo dlí

Věčného žití, tíseň a toužení

Jsou po něm v prsou mocně vryté,

Jichž v mysli tušení jeví příští.

Odjímáš čáku, trouse jen pochybnost,

Ta nezná vzkřísit života blahotu,

Noc věčnou kuje; kde se končí

Naděje, zoufalost mysli chopí.

Soběctví hnusné jest tobě zákonem,

Předsudkem pouhým jmenuješ svědomí,

Manželstva svatost otročením,

Blahem ti, popustit uzdu vášním.

Pro zisk ti není v světě nic svatého,

Vše máš prodejné: právo i zásluhy,

Manželství, zradu, vraždu, bludy,

Seješ i záhubu proti bratru.

Mníš, epikurství že tobě blahotu

Udělí stálou? Sitost a sichravost

Přivádí tělu; zoškliví se

Půvabnost života: ta tě přečká.

Pomni, na jakém stupni se nalezla

Ctná výše lidstva, důvěrou vedená

Ctnost střehla zdrženlivost blahou,

Zřelo se ovoce lidumilstva.

Kam se náchylnost poděla k pomoci

Svému bližnímu, z chudoby vytrhnout

Pud svatý, k dobročinění vznik;

Člověk jest člověku lítým dravcem.

Jak se potratí pocitu tušení,

A když za zákon rozumu zisklivost

Platit má, prchne blaho; cítí

Člověk vždy jistěji, nežli zhlíží.

Mníš, že vše se dá zákonem nahradit?

Neplodí ten, co přízeň a soucitnost

Vyvádí: dá se něco ztrátou

Volnosti působit? Smutné žití!

Bez pospolité lásky je mrtev jen

Život: kaž nutnost, vedři se v domácnost,

Poslední udus jiskru lidské

Volnosti; zdali to vypůsobíš –

Co náboženství? K vysosti důvěra

Kouzlí v žalostné úhodě, ve hoři

Utěchu; plodí vyšší mravnost;

Drž se jí, bez ní je kleslé žití.