Na „našem“ hřbitově.

Zas po letech tu na tvém stojím prahu!

Tak přátelsky mně zdá se jak bys kýval

z těch polí, niv a hájů v úsměvu,

a náruč snivou tiše otevíral.

Křiž starý ční jak maják v modro nebe,

kol vlnami hrob ke hrobu se vine –

v těch roztříštil se žití sterý člun...

A přec se z trosek tolik míru line!

Z nich věčnost snuje vlákno nekonečné,

ta věčnost veliká z té pídi země,

v níž pohřebila vše, co život dal.

Ten zatím k novým bojům zvedá témě. –

Ó hřbitove, rci, zkad ty klid svůj béřeš?

Či z modra nebe? z jeho slunce žáru?

či z květů vůně, zpěvu ptačího? – – –

Ne, vždyť to vše i z života je darů.

„Je zídka moje – zapomnění řekou;

vše, co ti v ňadru pláče, jásá, bouří,

co radostí či žalem hruď ti rve,

se na mém prahu v bezdno věčné hrouží.“ –

A ticho zas i vnitř i vně i vůkol,

i v duši padá krůpěj z Lethe řeky...

a věčnost navíjí nit bez konce

dál z kužele, jenž rodí věků věky.