NA NEBI AZURU A V MOŘI STŘÍBRA PŘÍLIŠ...

Na nebi azuru a v moři stříbra příliš...

pod zlatým sluncem stojí palmy v plamenu,

na bílé terase ty líně čelo chýlíš

a slyšíš vln jen zpěv a šumot křemenů.

A obzor nesmírný zříš v růžovém jen kouři...

tam s touhou zíráš jako k ráje Edenu,

až v snění neplodném se oči tvoje mhouří

a mdlobou sladkou hlava klesne k ramenu.

Za chvíli procitáš ze slastných dřímot s hněvem:

v tom klidu idyly si žádáš příboje

a čekáš nervósně, kdy stichnou vlny zpěvem,

kdy vichr Alpám vstříc je poštve do boje,

a k ďáblu modlíš se v tom modru pokoje,

by vášeň vzbouřila tvé spící srdce s řevem!