Na nedopsané drama.

Teď možno zpívat, trhat sobě kvítí.

Teď všechno vzíti smutnou výměnou.

O děcku nech mne chvíli ještě sníti,

jež hrálo sobě s koulí skleněnou!

V ní prapodivné, směšné zřelo tvary.

Svou tvář v ní shlédlo a svůj drobný svět.

Vypadal hrozně kocour jeho starý,

že kouli onu děcko vzalo zpět...

Gotická chodba ponuře se klene.

Jdou jeptišky tam s pohřbu písněmi.

Mé dílo leží v prachu roztříštěné!

– Skleněná koule padla na zemi. –