NA NOCLEHU

Ode města po silnici

přišel voják na vesnici.

Venku mráz byl, mnoho sněhu,

zůstal tedy na noclehu.

Za dědinou statek malý,

rádi ho tam uhlídali.

Takéť jim syn roste v reka,

kdo ví, co ho v světě čeká?

Kdož ví, kdo mu neučiní

také jednou dobrodiní? – –

Voják za to, kde co věděl,

všecinko jim vypověděl:

Kde a jak se statně bránil,

jak jej anděl páně chránil,

při kterém kdy horkém pádu

odzvonili kamarádu,

jak měl skolit nepřítele,

nemoh’ však pro srdce v těle.

Doložil pak vznesa zraky:

„Vždyť má voják srdce taky!“

Všickni, co ho poslouchali,

s očí slze utírali.

A ta dcerka hospodáře

ve zástěrku kryla tváře.

Srdéčko šlo: tluky, – tlaky, –

vždyť má voják srdce taky. – –

Z rána jde zas za svým cílem,

voják smuten v sněhu bílém.

Neboť za ním v statku malém

jedno srdce tluče žalem;

neboť ví, tak dobrých lidí

nikde v světě neuvidí.