NA NOČNÍ STRÁŽI

Už zhasla země, nebe vzplálo,

hvězd plno, jak když naseje,

se z dálných výšin rozesmálo

tím zlatým smíchem naděje.

Tam jedna velká, jasně bílá,

rozlévá stříbrnou svou zář –

ta hledí dolů na mne, milá

jak usmívavá ženy tvář.

A tam se sedm do klubíčka

shluknulo hvězdných kuřátek –

toť bílá čílka, jasná líčka

jsou mojich drahých děťátek.

A tam zas jako velké psaní

zazářil jasný Orion,

obálka, trojí pečeť na ní –

kéž by s ním jel už postiljon!

A tam své táhlé oje zdvihá

k zenitu třpytný velký vůz –

snad přichystaný tam už číhá,

by vez mne „domů“ z války hrůz.

A občas hvězda zakolísá

a padá v hloubku zraněná –

to jenom milý Pán Bůh ví sám,

zda nebudu tou hvězdou já,