Na nový rok.

O přál bych sobě vládnout takou mocí,

Jak trouby, co Jericho rozbořily,

Bych slovem svým vás vyhřímal z té noci,

V níž časů vzlet ste mohutný prosnili!

I zpěvu svému přál bych kouzla síly,

Jakouž se skály prutem dotknul vůdce,

By čerstvý žití pramen z vaší žíly

I z duše vyšleh’, zkamenělé v muce!

Stoupil bych před vás, kmene mého syny,

Jež dnes Bůh-soudce svolal k chrámu svému,

By pravou váhou vážil vaše činy,

A k soudu třídil cnost a hřích velkému.

Jak chrám se třese rohem zasvěceným,4)

Jak před Jerichem hřímal hlahol trouby,

Tak dechem pravdou svatou rozníceným

Chtěl bych Vám hlásat takto v duše hloubí:

„Vyvraťte hradby vší ohraženosti,

Předsudků starých zdrťte vetché brány,

Těsná opusťte bydla sobětnosti,

Zatměnlivosti zbořte noční stany!

Světlu je zotvírejte všespasnému,

Světlu, jenž z ňáder Páně k zemi kane,

Ve světlu lásky k vlasti, k druhu svému

Ať nový rok vám, pravý, velký vstane.

Ať v době té, kde Boží píše péro,

Kdo šťastným má, kdo déle bídným býti,

Kdo žít a koho klidné hrobu šero

Neb ohně žár, neb morské bezdno krýti,

Ať v době té vám ruka milostivá

Usoudí vašich nátisků oblevy;

Ať z malátnosti pružnost vzejde živá,

Ať v lásku všechny promění se hněvy.

Mne-li zapíše ruka smrti sobě –

Nebudu želet! – Prach ať v prachu shnije!

Přeblaženým chci být, když na mém hrobě

Jen spásy vaší palma se rozvije!

Však blaženějších vás; jimž ve svěžesti

Jejího stínu spočívati přáno,

Jimž spásy vzácnou růži vidět kvésti,

Jimž míru jaro uzřít bude dáno!

Nebudu želet, pravím, mně že žádné

Nekynou máje, a poslání mého

Že nedbá doba; – myšlénka nevadne,

I dojde pravda cíle vítězného!

Nezvítězí-li, – snem-li jen ostanou

Ach, neblahým proroctví mého slova;

Spásy-li vaší dnové nezaplanou,

Zasype-li vás pranoc dějů znova;

Neobviňujte času nátisk přísný,

Že v proudném ste zas utonuli toku;

Ach želte hořce jen, v pout vašich tísni

Že stačit zmeškali ste časů kroku!“