NA OBNOVENÉM MOSTĚ KARLOVĚ

Zimní mlhou, slyš, jak zvony znějí

v nekonečné hymně jásavé,

české slávy dávnou epopejí,

zbožnou písní „Svatý Václave!“:

přes pohromy, trosky časů dávných,

zašlapanou ve prach svobodu,

v jasných stopách bohatýrů slavných,

národe můj, kráčej k východu!

Byl jsi dobrý, poctivý a hrdý,

prací svou jsi rostl dál a dál,

jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý

nepoddajný byl tvůj ideál,

hrdost žuly měl jsi v každém ryse,

v hloubky věků tíží svou jsi vrost’,

a ty věky marně tříštily se,

národe můj, o tvou velikost.

V času vlnách stál jsi obrovitý,

žulový a prost vší únavy,

do dna dějin mohutností vrytý

jako most ten v proudech Vltavy.

A ty proudy rostly, dravé stále,

požárů v nich odrážel se nach,

neúprosně rostly dál a dále,

až tě podryly v tvých hlubinách.

Zda tam dole stará česká sláva,

pochovaná v kalný řeky proud,

zda ta sláva nádherná a žhavá

v hloubkách věků mohla utonout?

Zda ta cesta krví posvěcená,

posvěcená bojem dlouhých let,

měla klesnout ve hrob beze jména,

kudy chtěl jsi ke svým králům zpět?

Nikdy, nikdy! V svatovítském dómu

posvátných spí českých králů řad,

z daleka, hle, ve slunci i v hromu

ponurý se šeří Vyšehrad,

popel otců v mohylách spí stále

prost vší viny, prost všech denních pout,

ale zemí sladce neskonale

zní to: „Ty nám nedáš zahynout!“

Ty jsi vrácen životu a záři,

v proud zas věků vnořen nezměrný,

ať to v hloubkách kypí a se sváří,

starých časů svědku nádherný;

na balvanu balvan vlastní tíží

v obrovitý celek spojený

přečká bouře, jež se dravě blíží,

staleté on přečká proměny.

Symbole ty síly, lásky, práce,

k národu mluv vlastní velkostí,

kterak slab je nepřítel i zrádce,

když se v Čechách láska rozhostí,

buď zas poutem nad pohromy časů,

zašlapanou ve prach svobodu,

jasnou drahou, kudy v slunném jasu

národ můj chce jíti k východu!

Zimní mlhou pražské zvony znějí

v nekonečné hymně jásavé,

české slávy dávnou epopejí,

zbožnou písní „Svatý Václave!“:

otče Karle, vlastní dobou stmělou,

nad níž hněv a posměch burácí,

v zanícení, s hrdou duší vřelou

národ tvůj se k tobě navrací.

Byl jsi velký, poctivý a hrdý,

prací svou jsi rostl dál a dál,

jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý

nepoddajný byl tvůj ideál –

dej nám, otče, svoje srdce vřelé,

nedotknuté denním rozkolem,

by tvůj pomník zůstal vlasti celé

české síly tvrdým symbolem!