Na Obrázku.

Utají se dech i v hrudi

Tater chovanci,

uvíznou-li oči jemu

mezi Harmanci:

zkamenělý spor

jsou ty divy hor –

oj! ty jenom oživuje sosen pohovor.

Plna kouzel, plna rájů

hor těch ulice:

divokrásných vodopádů

plna Bystřice;

s boků, plných vnad,

sterých bystřin spád,

zázrak země vítá tebe v tatranský svůj stát.

Hoj, už kroky stavily se

tří žup ve svazku,

odkud stezka zavedla nás

lesem k Obrázku.

Na salaši krev

ze slovenských rev

opojila srdce ohněm, ústům dala zpěv.

V tom však oči přibily se

v koutě u stolu:

několik hle Slováčků tam

dumá pospolu.

Bída zírá z nich –

kam se děl nám smích?

Visí, zrádce, horkou rosou nám teď na očích.

„Hore, němá Slovačino,

v zlém jsme rozmaru:

zbývá nám tu polovička

krve v poháru – –

Nechceš? Jaký vzdor!

Mluvte, brati z hor,

pročže krev té vaší révy vráží na odpor?“

„Máme, pane, vinohrady:

bídný ovísek –

věru vínka nepili jsme

od svých kolísek!“ –

Lide bído! Krev

ze slovenských rev

pije tobě vrah a za ni dává jen svůj hněv...

Dopili jsme pohár mlčky,

stiskli ruce jim:

„Svitne jednou, horalové,

vašim nadějím,

svitne prvý svit,

až vy, Tater lid,

budete zas révu svoji místo vrahů pít...