NA OČI SOUCHOTINÁŘE.

Tvých očí chorobných, těch velkých černých očí

noc teplou, hlubokou já vídám ještě v snách,

kdy koráb vzpomínek se v moři žití stočí

k tvé tváři hubené, kde nikdy neplál nach.

Já vídám tvoje oči,

ty smutné, černé, neodvratné oči,

jak zřely k nebesům a nikdy v zemský prach.

A mně se vždycky zdá, jak síť té velké noci

by rostla z očí tvých a krajinou šla v ráz –

a jak bys nocí tou šel sám a bez pomoci,

a kdesi daleko tvůj měkký sténal hlas...

Já hledím do té noci,

do velké, šíré, neobsáhlé noci –

a ohlas kročejů a sten v ní náhle shas’ – – –

Tvých zraků ledových, těch mrtvých, hrozných zraků

noc smutnou, studenou já vídám posavád –

a tak mi vždycky jest, jak jeden z velkých mraků

těch očí mystických by na srdce mi pad’.

Já hledím do těch zraků,

do kalných, mrtvých, neodvratných zraků –

a něco volá z nich: pojď, tak je lehko spát...