NA ODCHODU DO BETLEMA.

Nemálo byl dobrý Josef

nepokojem rozechvělý,

k zápisu když do Betlema

s Marií se vydat měli;

bylať toho času zima,

chudině vždy zlá a tuhá,

kdy jen stěží putovati

mohla s ním choť samodruhá.

Maria jej vzmužovala:

„Nechať tuhá zima zlotí,

na cestu mi osla zjednat

neotálej, dobrý choti;

nechať třeba všecky živly

proti nám se vzbouří lítě,

bezpečně nás chránit bude

pod mým srdcem božské dítě.“

A co Josef jednal osla,

Maria se hledat jala,

čím by svoje nuzné robě

po porodu odívala;

shledala hrst měkkých plének

z vlniny kýms darované

a půl tuctu košiliček

z látky lněné, doma tkané.

Pravicí, jež kmitala se

jako motýl při poletu,

kropila to prádlo vodou

z koření a vonných květů

a je pak, až úzkostlivě

o čistotu jeho dbalá,

s něžnou péčí do truhličky

jako vzácnost ukládala.

Při tom díle jako hvězdy,

jež se v studni obrážejí,

představy vnad synáčkových

zasvítaly v duši její;

viděla tvář jeho sličnou,

úsměv její vábný, blahý,

s rozkoší v ní znamenala

svoje vlastní jemné tahy.

Bez bázně tu tvářku tiskla

k mateřskému obličeji,

zřela brzo v růžná líčka,

brzo v jasná očka její;

brzo z ústek malinových

svými rty med rajský brala,

brzo hebké řasy víček

miloněžně celovala.

Každá této tváře změna

předivná a nejvýš milá

nové pravdy, nové krásy

zjevením jí Božím byla,

z něhož jasně dívka prostá

poznávala v zanícení,

velikým a moudrým světa

chápati co dáno není.

Vidouc pak, jak vyvolený

národ její bídně choří

a den po dni bez pomoci

utápí se v bludů moři,

po žádoucím Spasiteli,

jejž co nejdřív zrodit měla,

sladkobolnou žárnou touhou

všecka prudce zahořela.