NA ODCHODU LÉTA

Slunce vše se rozplýtvává,

„Krásné jsem!“ chce ujistit,

„pohádka jsem byla smavá“,

vděčnosti chce budit cit.

Co nám dalo žhavých květů,

ovoce nám vrší klín,

a co krásných snů a vznětů

vdechlo srdce do hlubin!

Zahořely jeřabiny

korálů jak vzácný skvost,

po stráni a na skaliny

vřesu dalo ještě vzrost’.

Dojímá nás při loučení,

když se rozhlížíme kol:

jak ta jeseň všecko změní!

předtuchy tě zmrazí bol.

Co tu vidíš krásy jatě,

všecko skosí zimy chlad

a mráz; láska Boží ta tě

nepřestane nikdy hřát!