NA ODCHODU.

Já sama sebe ptám se kolikrát:

Proč máš tu Paku – proč jen ji máš rád?

A otázku tu dávám si i teď,

však marně na ni čekám odpověď.

Ač s obdivem se kořím Prahy kráse

a rád se časem nořím v její ruch,

přec k našim horám cos mne pudí zase

a, jak jen cítím svěží jejich vzduch,

jenž z Krakonošovy sem vane říše,

hned volněji a lépe se mi dýše.

Proč zapírati, co mně udělalo?

Ty veselé i chmurné kolem chlumy,

v jichž stínu krásně spřádají se dumy;

ty milé domky roubené, jichž málo

si naše doba prosaická váží;

hor obrysy, těch předních našich stráží;

ty údoly až divě rozeklané,

v jichž šero slunce nikdy nezaplane, –

nu, slovem: všecko – doly, hory, domy

vše za let řadu k srdci přirostlo mi.

I zima s hrůzami když přišla všemi,

dech severu když ztuhlou uspal zemi

a lesy těžkým ustrnuly snem,

mně dobře bylo v bytě útulném:

tu Zvičina hle! usměvavá, živá –

a v druhé okno Sněžka se mi dívá.

Žel, tento byt že před krátkým se časem

stal nejhroznější svědkem tragedie:

tam z arkýře hle! urna pozírá sem,

jež drahé ženy popela hrst kryje – – –

Než dvakrát luna do úplňku vzroste,

mé místo zaujme kdos jiný – cizí,

však ze srdce mně Paka nevymizí!

Jak byl můj život zde, tak budiž prosté

i loučení! Tu není třeba slova, –

to zbytečně jen hořem plní hruď;

jen jeden dlouhý pohled ještě znova

v ten milý kraj – a „s Bohem, Pako, buď!“

V svůj rodný kraj se vracím – v koutek milý

a krásný tak, že sláby verše mé,

by lásku moji k němu tlumočily.

Zas v objetí se těsném octneme,

vy nivy drahé, ty můj drahý lese!

Že budu šťasten, dí mi jakýs hlas;

a přece bojím se, že přijde čas,

kdy po minulosti mně zasteskne se – –