NA OHEBI.*

Jak dumá stará zřícenina

a zamyšlený zdiva bok

si ostružinou obepíná

se kloníc v řeky vírný tok!

Kol šumí hluboký les,

taj vlnami trávy splývá

a ptactva jásavý ples

se tlumí jak pohádka snivá,

a vánek jako by šeptal

dyšící přes kapraď

dřív, nežli jsi se zeptal –

Mlč, neprozraď!

Hrad pyšný stával na Ohebi

a patřil v dol a snivou pláň;

teď ve omšené zdiva lebi

mu hnízdí netopýr a káň.

Kde hlavní vchod kynul kdys,

na bráně moh’ jsi čísti,

neznámé ruky rys

tam vtesal do věnce listí

a vánek to krajem šeptal

a ptačí to zpívala mláď

dřív, nežli jsi se zeptal –

Mlč, neprozraď!

Jak často vjížděl rytíř mladý

v tu bránu, hezký, mladý jun,

s pavlánu dívka luzné vnady

co dívala se v zvuku strun.

A trubky lovecké hlas

na vlnách hvozdu se ztratil

a měsíc její vlas

a jemu přílbici zlatil.

Ó, budiž mojí, on šeptal,

ó, vánku, líčka jí schlaď,

a líbal dřív, než se zeptal –

Mlč, neprozraď!

Pak ženský klášter byl to dlouho,

znik’ hlahol strun a mečů chřest.

Kdo tebe umlčet můž’, touho,

ty v srdcích věčně budeš kvést!

Co při růženci v modlitbách

sbor celý prodléval tiše,

stín štíhlý pod okny se táh’

mladistvé abatyše.

Co z toho, on se neptal,

jen v skálu výš nohu vsaď,

a svorník nad branou šeptal –

Mlč, neprozraď!

A léta přešla, hrad byl rumem,

čněl v jasu slunce tich a něm,

tu zkolébáni stromů šumem

dva milující přišli sem.

I sedli tam, kde kynul mech,

a ruku v ruce měli,

a v ptactva zpěv a sosen vzdech

do očí sobě zřeli.

Nech, vzkřikla – on se neptal,

ó, líbej dál a hlaď,

ráj celý v ouško jí všeptal:

Mlč, neprozraď!

Dnes projdeš klidně zříceniny

nad skalou čnící jako stráž

a vesel v hloub a lesní stíny

a do kraje se zadíváš,

na řeky stříbrný pruh,

na azur rozpjatý v dáli

a plný dumy a tuch,

pak zajdeš mezi skály

a hrabeš v mechu a listí

přes hloh a přes kapraď.

Hle – balvan, v němž můžeš čísti:

Mlč, neprozraď!