NA OLŠANECH.

Tak rád sem do těch Olšan chodívám

a mám tak rád tu tvrdou jejich půdu:

vždyť tolik v ní již pochováno mám

a sám snad jednou též v ní ležet budu.

Tak rád sem chodím, vše když kryje sníh

a nikde ptáče neozve se z hnízda,

a holých, zasněžených na větvích

svou píseň smuteční jen vítr hvízdá.

I na podzim tak rád tu někdy dlím,

když červenavé listí napadalo

na hroby chudým jako bohatým,

by lehčeji se to tam všechněm spalo.

A v létě též, když v město na pár chvil

se časem vrátím z lůna hor a lesů,

rád spěji sem, bych drahým vyřídil,

že z milých míst jim vřelý pozdrav nesu.

Však nejraděj’ sem chodím na jaře,

kdy kvete hloh a šeřík těžce voní,

kdy celá zem se noří do záře

a každá snítka ptačí písní zvoní.

Tu vše, co z prachu mrtvých rozkvétá,

je plno jarní síly, rozohnění,

že člověku tak prostým se to zdá

zas věřiti a doufat ve vzkříšení...