Na omluvu.

Ne nadarmo jest verš můj slepým guslarem,

jenž do strun tluče u pochmurné brány,

nevěda, zda zvuk jeho k srdcím doletí,

já styděl bych se ukázať své rány,

kdyby ten verš můj nebyl echem století.

Ty proudy slz a mraky vzdechů tlumených,

mozolné ruce ku modlitbě spjaté,

jež od dětství jsem vídal, slýchal ztrnulý,

ty ladily mé struny tisíckráte,

a s jejich slzami se moje hrnuly.

A jako vichřice, jež duby stoleté

jen hravě trhá z kořen, růžné zkalí jitro,

ulehla bída lidská do vnitř prsou mých,

a jejím vzdechům zvyklo mladé moje nitro,

jak starý prales uvykl řvu dravců zlých.