NA OMLUVU.

Toť také svízel nemalá,

jíž stáří obtíženo,

že na konec tě omrzí

i tvoje vlastní jmeno.

Tvá síla, snahy, blouznění,

tvé dobré, špatné dílo,

vše minulo, vše za tebou –

jen jmeno tvé ti zbylo.

To musíš vléci s sebou dál,

ač cítíš dobře v duši,

že tvojí pravé osobě

již dávno nepřísluší.

Že patří pouze fantómu,

jenž utkvěl v myslích, tkaný

ze soudů cizích o tobě,

chval nesprávných i hany;

Z tvých prací různě pojatých

tou tak, tou jinak hlavou,

neb v nichž jsi podat neuměl

svou vlastní bytost pravou;

Z cet, kterés dávno střásl sám,

z tvé dílny šlak a střepů,

neb prostě z reklam, polemik

a bonmotů a klepů – –

Přec dál to jméno musíš nést

a psát je bez námitky

v arch berní, do knih cizinců,

v děv alba, na visitky.

Ba časem, staří přátelé

když důtklivě ti píší,

bys poslal řádků několik,

že omluv nevyslyší;

A ty jen holé prázdno máš

na stolku opuštěném –:

tu v nouzi své jim přispěješ

tím aspoň zbylým jménem.