NA ONDŘEJNÍKU.

Co na obzoru vystupuje temném

a černým mečem řeže oblohu?

Hra stínů, elfů, v par závoji jemném

se rázem v šerou mění mátohu.

To nejsou mračné hrady, příšer voje,

jež našim zrakům ssíláš, dálavo –

to spousty čoudu, komíny jež tvoje

do výše chrlí, černá Ostravo!

Jak draci z bájí na obloze leží,

sto hlav se hýbá – časem zazní sten,

jak v hustým lesem obklíčené věži

by zaplakalo tisíc princezen.

A kouře zvolna stoupá čára kolmá

a pod ním starý zápas burácí –

o trochu štěstí, práva, trochu volna

se vydědění rvou tam chudáci.

A v duši obrazy ty v jedno pojím,

od Příbora až k pruské hranici:

brach vyděděný rád by druhům svojim

zas poctivou stisk, tvrdou pravici!