Na opuštěné cestě.

Cesta hloub se v úval chýlí

s obou stran jsou nízké zdi:

často za dne dlouhou chvíli

žádný tudy nejde k cíli

a nikdo sem nejezdí!

Sám já pouze někdy z jitra

zabloudím sem v podletí.

Šel bych jinam – ale z nitra

mysl má juž vždycky zchytra

napřed mi sem odletí!

Prchne mi sem v tiši ranní

jako lstivý z kleci pták – –

a já slaboch vždy už za ní

v malomocném odříkání

musím sem se bráti pak!

V trudných snech a divné touze

potom tudy chodívám,

líný čas mi plyne dlouze

a jen někdy z hlubin pouze

píseň si tu zazpívám!

Bez blaha i bez bolesti

sama se rtů plyne mi,

vzpomínkou o dávném štěstí,

jež jsem vídal sobě kvésti,

sobě patřit na zemi!

A když skončím onu píseň,

– tu vždy náhle, jaký div! –

všecka padá se mně tiseň,

a v mých starých trosek plíseň

máj se vrací jako dřív!...