Na Osikově.

Hle Osikovo kyne zpod hory –

o vítej, oaso, nám v horské poušti!

Jsme z dálky a zde u vonného houští

chcem výbojné zas rozbiť tábory:

o dolů s duší pouta, závory,

nechť krása Tater v srdce slaví vjezd,

nechť utká písně nám v něm ze svých hvězd,

a dítka jeho nechť jsou znachory!

Rok nespočal jsem v této oase,

však holubici duši slal jsem často,

by nasbírala obrazů zde na sto

a od Kriváně k Choči vznesla se;

by pod Tatrami, Turce v okrase,

v zahrádce Slovenska let stavila

a nejkrásnější svátek slavila,

svých písní svátek – v němém úžase.

A tak zřím opět divokrásný Choč,

ten kalpak veselého chotaříku,

zřím Váh i Turec – pás kol jeho dříku,

a dolinu jak šumný junův koč.

Jaj, Malý Kriváň líce chmuří? – proč?

Tys, dědoušku, v tom ráji věrná stráž;

ne k objímání: k ochraně tvá páž,

vždyť boj v tvých horách zuří za otroč...

A jako za živůtkem dívčím květ

se Sučany a Martin dole pyšní:

v obločky západ natřásl jim višní,

pak rouškou mlžnou skryl je večer kmet – –

Dým z naší vatry v oběť k nebi vzlet...

Druž všecka obklíčila mlčky ji,

a touhu, jež nám srdce prochvíjí,

vdech do fujary v hoře něčí ret.

O tuž jen, tuž, ty dumný nástroji,

dej vyzníť zvukům duší rozechvělých!

Vlej trochu klamu v ty, již tonou v želích:

že příští den je blahem ukojí – –

Ne, neklam, ale vznícej ku boji! –

Či nesvolává k boji fujara?...

Hoj, kdy tu surma vzezní bujará,

kdy Slovač vítězstvím se opojí!...