Na oslavu 70. zrozenin otce Purkyně.

I byla matka, kteráž dítek měla

jak včeliček a snad i pilných tak;

ty všecky milovala stejně pak

a nade všemi stejnou pílí bděla.

A dítky robily, co každé znalo;

to hudlo, ono kreslilo neb psalo

a bylo zpěvu dost i veselí

v té rodině, vzdor všemu svízeli.

Nebylo statku tam sic v hojnosti,

co který uměl, tím byl bohat jen;

však poklad kryl se tam přec nejeden

a zářil matce, dítkám k radosti.

Největší skvost pak byl dědoušek sám,

ten dobrý stařeček, jenž dítkám všem

byl vezdy otcem, bratrem, přítelem

tak milým, jako slunko květinám.

Onť nejvzácnějším vždy jim hostem býval

a ve všech zbožnou úctu, lásku nítil,

anť světlem ducha svého všechněm svítil

a teplem srdce všecky rozehříval.

Když mezi ně co dobrý anjel vkročil,

tuť každý zrak se po něm jenom točil

a každý zjasnil tvář a spěchal k němu,

by pozdrav svůj vzdal starci milenému.

A každý rok, kdy dědoušek ten milý

svých zrozenin památný slavil den,

tuť skromný ples mu k poctě vystrojen

a všecky dítky jej pak oslavily...

Což není více rodiny ni kmeta?

Aj jest! a pakli dítek přání vřelé

tak splní se, jak z duše plyne celé,

toť bude ještě mnohá, mnohá leta.

Vžyť dědoušek náš, otec Purkyně,

tak vzdorovat zná času zhoubné zlobě,

žeť ducha mladistvého chová v sobě

a rozmar, s růžemi jenž nehyne.

A protož novou slavnost k slávě jeho strojme

a v těsný kruh se kolem něho spojme,

by Morana, tou láskou naší jata,

té hlavy šetřila, jež nám tak svata.

By poznal také dědoušek náš drahý,

co každý z nás ve hloubi duše cítí,

žeť v srdcích našich má on stánek blahý,

v němž věčně věkův nepřestane žíti!