Na oslavu jubilea 25letého trvání banky „Slavie“.

Duch času mávl perutí, – rok splynul s rokem,

a pět a dvacet let před naším leží okem...

Čtvrt století! – Co vše v svém lůně šerém tají:

to mužné snahy, vzněty, zápasy i klamy,

jež – za světlem jak stín – jdou za prací a ideami,

v něm skryty jsou a ve zlatý plod zdaru zrají.

Čtvrt století! – To dějinný list, na němž psáno,

co za ten čas je svornou silou vykonáno.

Aj, zříte stavbu „Slavie“ se hrdě pnout?

Hle, jasem červánků jak kopule jí plá,

a na něm vztyčen prapor naděje jak vlá,

té naděje, jež sílíc nedá zahynout!

Tu budovu, hle, pevnou za dvacet pět let

myšlenky jedné, velké stavěl smělý vzlet,

a v jejím čele z daleka je zříti štít:

„Ve službách lidskosti“ se písmem zlatým skvít.

Sem, všichni, pod ten štít a prapor světlý,

již v budově té v jediný jsme šik se střetli!

Ta stavba smělá zásluhou nás všech tu stojí:

my nesli horko dne i břímě, my jsme v boji

s nepřízní poměrů se věrně brali v před,

a bojem rostla statečnost i rostl vznět. –

Teď všady zřít je naší snahy, naší práce sled...

My vůdce měli, – věhlas věnčí jejich skráni

a důmysl jim z oka plá i odhodlání;

na vážku jejich polovic se zásluh sklání.

V jich světlém kruhu skví se zvláště jedno jméno

nám předrahé, jež „Osvíceno, ohvězděno“.*)

Ti vedli nás! – My kolem nich, sraženi v šik,

jak mraků husté valy káceli jsme v mžik

vši zlobu nepřátel i jejich pyšné nadouvání.

Dnes prapor vítězný nám nad hlavou se sklání.

Kdo může bránit, vítězný by šik náš valný

dnes s vůdci nevkročil pod oblouk triumfálný

a nesáh’ v odměnu, pln omamného štěstí

po zlatém ovoci na zlaté ratolesti!

My povinni jsme tím své cti, – však o tom zvěst

do širých vnikne kruhů hlásajíc, že jest

dnes dosud nezviklán „Slavie“ základ skalný.

Žel, mnohý z druhů schází v řadě – buď jim čest!

To jediné dnes bolně rozchvívá náš cit;

však oni klesli čestně, padli na svůj štít,

jenž z kovů vzácných poctivé byl práce slit.

Buď vděčná paměť jim, do immortelek vínku

dnes ukládáme pro ně tuto upomínku.

Však my, co zbyli, těsněji se srazme v řady.

Ta idea, jež sloučila nás dohromady,

dá Bůh, že přetrvá i dalších pět a dvacet let.

Kdo tuší, v lůně času co as zraje, – snad

v té době mnohý z nás se na vždy ztratí z řad,

však v snaze, v práci, v nadšení, co naší hrudí vlá,

to zářná stopa jest, a ta nás všecky přetrvá,

a její povznesená výš, ty její hvězdné vděky

potomkům v odkaz budou zářit v příští věky...

Jen svorně kolem vůdců v železný se srazme kruh.

Jen v svornosti je síla, – k velkosti pomůže Bůh!