NA OSTROVĚ.

Zde na té němé výspě svojí,

čekaje stále na loď, na zázrak,

po leta nesl život dvojí,

tak vzájemně si cizí, různý tak.

Ten vnější, denní, monotonní,

týž dnes, týž zítra, včera, loni,

bez vznětu, bez rozletu, beze změn.

Dokola stále, tupý, němý,

jak vůl, jenž v kruzích šlape zemi

před mlatem v žentour zapřažen.

Však pod vrstvami prachu, hlíny

přec uchránil si život jiný

jak země umrzlá své ozimy.

Když večer v propast svou se kácel,

okraje jejíž pokrvácel,

naveskrz proklán meči ostrými;

když vojska královská až k nebi

své štíty pobité zlatými hřeby

nad mrtvým dnem sklenula slavnostně;

když přes čas, prostor nekonečna

svou bílou náruč dráha mléčná

k objetí rozpínala radostně –:

Tu blízkost Boha bohů cítě,

tich, malý jako v lesích dítě,

vzlyk stesku tlumě, štěstí výkřiky

pokorně splýval se vším, letěl

do dálných prostorů a světel,

žil život krásný, slavný, veliký.

A ráno bral se městem, polem,

jak host se zdravil s věcmi kolem,

s oblohou, zemí plnou zázraků,

a nejsladší verš tiše říkal

a toužil zas a jásal, vzlykal,

plul v dálky na snů zlatém oblaku.

Zde na ztracené výspě svojí,

k níž koráb světa nikdy nepluje,

pro večer aspoň, chvíli jitřní

přec uchránil si život vnitřní.

Jak, Bože, za tu milost děkuje.