Na Ostrově.

Ve stínu rozvalin, kde rdí se květy v mechu,

kde roste petrklíč, proud Vltavy kde šumí,

pod květem akátův a v hlohu libém dechu

já hroužil duši svou tak často v sny a dumy.

Kdys bouře válečná se přivalila v spěchu

v ty kraje odlehlé, nad povltavské chlumy,

kdy v pomstě svoji zbraň Čech tasil proti Čechu –

a kostel s klášterem tu pochovala v rumy.

Pod kříže znamením – jak mrtvý ve svém rově –

již páté století se rozpadává zvolna

jak trpká výčitka ten klášter na Ostrově.

A jarní větrové když zavanou tu v hloží,

vždy z něho zakvílí ta ironie bolná:

Pro Zákon horlili zde „bojovníci Boží“!