NA PALUBĚ „IMPERATORA TRAIANA“.

Černé je moře. Nebe beze hvězd.

Houpy, hou... Vzhůru. Dolů...

Všude jsem slyšel: „Pane, dobrá jest

lahvička „Validolu“.

Jakmile šelma nemoc námořská

vystrčí první drápek,

„Validol“, pane, ihned brát se má,

na cukr deset kapek...“

Plujeme. Temno. Ani hvězdička

nesvítí s nebe dolů.

U vesty v kapse čeká maličká

lahvička „Validolu“.

Koráb co zámek, kamsi poslaný

z čarodějovy říše,

valí se temnem. V ráhnech varhany

zdají se zpívat tiše.

Všecko spí. Rudé lampy v stožárech

mátožně svítí v šeru.

V kajutách, dole, tiše plyne dech

pěti set pasažérů.

Černé je moře. Ani měsíček

nehledí s nebe dolů.

V kajutách, dole, pět set lahviček,

lahviček „Validolu“.

Lodní šroub hučí, hučí do temna.

Člověka není vůkol.

Lahviček pět set – služba dojemná –

očekává svůj úkol.

Pět set a jedna. Moje. – Sám a sám

chodím po lodní přídi.

Blýsklo cos. Shaslo. Jako drahokam

reflektor temnem slídí.

V záblesku světla židle plátěná

mihne se před očima.

S úsměvem na rtech, v plaidu schoulena,

krásná tu žena dřímá.

Paže dvě, bílé, v spánku klesly jí.

Dvojice útlých stvolů...

Laskáním vln se člověk opíjí...

Houpy, hou... Vzhůru... Dolů...

Reflektor pohas’. Temno, temno zas.

Nic nežli tma a moře.

Pohlížím v propast. Vlny. Slyším hlas

někrasovského hoře.

Sladká to píseň. Nebezpečně až

sladká a zádumčivá.

Posvátnější než matčin Otčenáš,

tajůplnější zdiva,

jež v klenbě hradních trosek umírá,

šeptajíc v kapraď „s Bohem“...

Za noci moře! Dive Všemíra!

Smutečním, temným rohem

když lesní hajní hudou za rakví,

provázejíce pána,

zapláčou břízy, hvozd se žalem chví,

strašná je lesů hrana,

ale ty, moře, ty tak miluješ

i svojí žalnou hranou,

ty věčně čekáš, věčně žízníš, chceš,

šepotáš „na shledanou“,

chceš lidi, lidi, voláš po lidech,

zelené tvoje pěny

nejsou nic, nežli vzácný hebký mech

vesmírem roztavený,

a když už chtivá, nenasytná zem

láskou svou příliš drtí,

stačí skok – a tvé lokty tam a sem

zhoupají tělo k smrti,

houpy, hou, houpy, ani netušíš,

do mechu položí tě,

hádanku moře, nejvzácnější, zvíš,

usínáš jako dítě – – –

Na přídi ticho. Stoup’ jsem k okraji.

Jednou to zažil každý.

Kradla se ke mně potají

myšlenka sebevraždy.

Pět set jich spí. A moře chce jen mne.

Pýcha má sladce vzrůstá.

Ještě však sladčej vlny tajemné

nabízejí svá ústa.

Zavírám oči. – Život vítězí –

Toulám se vzhůru, dolů...

Třesk! Letí mezi lodní řetězy

lahvička „Validolu“.

Křičel bych. – Bože, jak je možno jen,

takového že cosi

člověk, tvor boží, duší obdařen,

při sobě mrzce nosí?

Možno to vůbec? Tolik záhad tu,

taková moře moc tvá,

že by chtěl člověk v toužném záchvatu

vrhnout se v tvoje vodstva,

– – a týž pak, týž že člověk má se bát

nárazu tvojí vlny?

Nikoli! Zpívej! Slyším k smrti rád

zpěv tvůj tak tajůplný – –

Spadlo cos na příď. Jakés motouzy

shodili s ráhna dolů.

Krásná se žena v židli probouzí

s dvojicí útlých stvolů.

Oživly. Žijí. Teď je pozvedla,

zakryla rouškou plaidu.

Dní se už. Je tak vábná, pobledlá...

Odolat nedovedu.

Blížím se. Zří mne. „Dlouho spala jsem?“

Směje se, jak mne zočí.

„Ó, jak se koráb houpá tam a sem...“

Nastavuje mi oči.

„Ještě je,“ pravím, „zavři, uhasni –

zůstaňme potmě spolu...“

Vyprávěl jsem jí cosi o básni,

moři a „Validolu“.