NA PAMÁTKU

Tam stojíš u háje a naposled

mé oko po tobě se obrací.

Zřím bledou líc a lásky plný hled,

i úsměv se mi v pamět navrací

tvůj poslední – Tvá bílá kyne ruka –

již jdu – Ó příteli, můj příteli!

Žloutnoucí stromy teskně šuměly,

a v duši vzešla trapné tuchy muka.

Až přišel máj. – Mně květem jabloně

zář okna tvého rudá kynula.

Já uzřel tě – tvář v tenké zásloně

tvé ku hlavě se kvítka vinula,

a svíce u rakve; kol všichni v pláči.

Můj Bože! čelo ledné, němý ret –

zas cítím srdce bolestí se chvět,

zdaž slza hořká povědět vše stačí?!

Tě vídám v teskné chvíli samoty,

kdy písně tvé mi zní a budí žal

jak děti krásné, smavé siroty,

v něž tatíčkův se přítel zadíval.

Zas zavedou mne mládí ve pohádku,

s níž v hoři jen se duše rozstane. –

Ó příteli můj, drahý Bohdane,

ten šerý květ ti světím na památku!